Milé čtenářky, vážení čtenáři,

dlouho jsem sbíral odvahu k tomu, abych se pustil na tenký led veterinární beletrie. A nejde jenom o odvahu. V našem povolání, které je pro mnohé současně i posláním, jde také o čas. Ten chybí každému z nás. Pořád máme na práci něco důležitějšího, než jen vzpomínat na události doby minulé. A jako vysokoškolský učitel máte problém podobný. Práci na klinice střídá příprava přednášek, cvičení a zkoušení studentů. Hodně času zabere psaní učebních textů, recenze, posudky, granty, výzkumná činnost a přemíra fakultní byrokracie, takže seznam nesplněných úkolů se s věkem spíše prodlužuje, místo aby se zkracoval. Přesto jsem si asi před třemi roky řekl: ‚Nepustíš-li se do toho teď, tak už se k tomu neodhodláš nikdy‘.

Cílem této publikace není můj osobní příběh. Jsem motivován snahou zprostředkovat chovatelské veřejnosti pohled do duše veterinárního lékaře a na profesi jako takovou. Postřehy z univerzitního prostředí by pak mohly oslovit zájemce o studium veterinární medicíny. Aby moje vyprávění nebylo příliš suché a nezáživné, snažil jsem se z pestré mozaiky veterinární praxe vybírat střípky spíše veselejší než ty smutné. Těch druhých není v naší profesi bohužel také málo.  

Dovolte, abych se představil. V prostředí veterinární medicíny se pohybuji více než 40 let. Prvních šest let jako student a poté jako veterinář zaměřený na zdravotní problematiku malých zvířat. Měl jsem to štěstí, že jsem se celý profesní život mohl zabývat zájmovými zvířaty – psy, kočkami a nějakou dobu i vnitřními nemocemi koní. Jak už to na vysokých školách bývá, začínal jsem jako postgraduální student, asistent a poté odborný asistent. Po obhájení habilitační práce jsem byl jmenován docentem a od roku 1998 jsem profesorem pro choroby malých zvířat. V rámci fakulty jsem prošel i některými funkcemi včetně těch akademických, ale jediné, co zubu času ještě odolává, je moje veterinární profese.

Občas se mě majitelé zvířat ptají, proč jsem se v rámci veterinární medicíny rozhodl právě pro psy a kočky. Odpověď je jednoduchá. Život bez nejbližších zvířecích souputníků člověka si prostě nedokážu představit. Může to znít jako fráze, ale vytkl jsem si za cíl zvířatům na jejich nelehké cestě životem pomáhat. Ačkoliv pocházím z vesnického prostředí, kde je tradičně věnována pozornost především zvířatům užitkovým, instinktivně mě to vždy táhlo ke zvířatům zájmových chovů. Odjakživa mě lákala možnost pečovat o jejich zdraví během celého životního cyklu, tj. nejen od narození do doby jatečné hmotnosti, jak je tomu u většiny zvířat hospodářských, ale po celou přirozenou délku života. Čím déle se problematikou malých zvířat zabývám, tím více mě fascinuje podobné spektrum diagnóz, zdravotních rizik v různých životních situacích, ale také léčebných a preventivních možností zvířat a člověka. U psů a koček však ve srovnání s člověkem celý život probíhá jako ve zrychleném filmu a třebaže se za posledních 20 let podařilo jejich průměrnou délku života prodloužit téměř o čtyři roky, prožívá každý milovník zvířat radost z nového tvora v domácnosti, ale i utrpení nad jeho skonem několikrát za život.

Majitelé a chovatelé zvířat, obdivovatelé jejich krásy, ušlechtilosti a nadlidských schopností, studenti, kolegové a přátelé všeho živého, buďte prosím k této autorské prvotině tolerantní. Příběhy v knize uvedené jsou inspirovány životem a z toho důvodu se mnohým budou zdát docela obyčejné. Ano, jsou na hony vzdálené komplikovaným zápletkám s překvapivými pointami, které můžeme vidět každý večer v televizi. Přesto se vcelku autenticky snaží vylíčit onen vztahový propletenec mezi zvířetem, jeho páníčkem a veterinárním lékařem. Zvíře bývá obvykle nemocné, jeho majitel nervózní až předrážděný a ošetřující veterinář je také jenom člověk z masa a kostí. A vysokoškolské prostředí, kde se většina těchto zápletek odehrává, to bývá z hlediska mezilidských vztahů občas také pěkná detektivka na pokračování.

Rád bych při této příležitosti poděkoval všem, kteří mně při vydání knihy byli nápomocni. Není přitom rozhodující, zda to byli kolegové z univerzity nebo rodina tolerující moje noční vysedávání nad počítačem. Zvláštní dík patří doktoru Miroslavu Pavlíčkovi za jeho ilustrace ušité na míru konkrétních situací. Je absolventem brněnské veterinární fakulty a jako zkušený klinik ví, jak to v naší profesi chodí.

Snažil jsem se volit jazyk, který je by měl být srozumitelný prakticky každému. Přesto jsem si dovolil některé základní termíny shrnout na konci této publikace v přiloženém slovníčku.

Dámy a pánové, ve snaze o přiměřenou autentičnost jsem se nemohl vyhnout skutečným jménům některých svých kolegů a spolupracovníků. Jindy jsem pro jistotu volil jména vymyšlená. V žádném případě nebylo mojí snahou kohokoliv poškodit nebo dokonce diskreditovat. Pokud by se snad někdo přece jenom poznával, vězte, že se jedná o podobnost čistě náhodnou a neúmyslnou. Jde pouze o to, aby problematika interpersonálních vztahů a konkrétních situací byla vyjádřena co nejplastičtěji a co nejvyváženěji i ve vztahu k našim studentům, klientům a dalším zainteresovaným. A vůbec. Neberme sebe, svoji profesi ani život příliš vážně. Stejně z něj živí nevyvázneme.

Brno, 27. ledna 2013                                                                   

                                                                       Miroslav Svoboda

Počet strán: 
Formát: A5
Väzba: tvrdá
Tlač: čiernobiela
Jazyk: česky
Hmotnosť: 0,50 kg